Pouštní město
(Jan Pouska/ Luděk Schmoll)

Přišla doba sucha lidi žízeň svírá,
místo vody v studni našli na dně štíra
vítr zvedá prach, pokryl mi obě líce.
Jiným duši a tam škodí mnohem více.

Písek z pouště dosahuje ulic města,
jako kdyby všechny staré hříchy trestal,
suší lidé suše jdou a suše myslí,
zalézají do svých dveří jako sysli.

Pozdraví než na půl úst i přítel dávný,
podrážděně připomíná staré rány.
K cizím nářkům stojí zády - to jsou věci,
před prosbami zavírá se v stinné kleci.

Žití spíše podobá se přežívání,
kdo má vodu, mění jenom zlato za ní,
čas se tady zastavil a sladce dřímá,
zastavme svůj račí krok, dál pojďme zpříma.

Slyším vítr vát, slyším vítr vát,
přijde déšť a spláchne špínu z našich cest.
Slyším vítr vát, slyším vítr vát,
zahřmí bouře jako nových časů křest.

Nový den se probudil i já jsem vzhůru,
šťasten, že jsem zaplašil tu noční můru.
Z rádia zní ranní zprávy o počasí,
tajím dech, když suchá léta hlásí.